dokázali, že pohádka se bez záporných postav obejde. Pomohli si k tomu rafinovanou a opravdu originální stavbou příběhu. Promíchat dohromady několik notoricky známých pohádek zkouší různé loutkářské soubory relativně často. V tom Čmukaři nepřekvapí. Přespříliš obvyklým výsledkem uvedeného postupu bývá pro diváka nestravitelný pokrm, který jak kdyby pocházel z příběhu o tom, kterak Pejsek a Kočička vařili dort. V případě představení turnovských Čmukařů však nejde o pouhou povrchně efektní a samoúčelnou manipulaci s náměty, ale o promyšlený postup směřující prostřednictvím pečlivě vybudovaného textu k jasnému cíli. Použité pohádky se prolínají s elegantní lehkostí bez nutnosti násilného zasahování do jejich podstaty. Přestože se autoři po hlavě, se sympatickou drzostí, vrhají do dekonstrukce mýtů klasických pohádek, nenahrazují je bezobsažností, ale opatrně je vkládají do netušených vzájemných souvislostí. Jejich metoda práce je pozoruhodně svobodnou hrou s notoricky známými motivy a tématy, která zároveň ctí pravidla a zachovává srozumitelnost pro diváka. Bez jakékoliv křečovitosti se na jevišti setkávají v rozličných kombinacích Jelen se Zlatými Parohy a jeho Smolíček Pacholíček, vlk a babička s Karkulkou, Ježibaba s Jeníčkem a Mařenkou nebo Jeskyňky z názvu inscenace. I pro menší děti je to pohádka v každém okamžiku přehledná, která se řítí prostřednictvím překvapivých zvratů v příběhu do finále, ve kterém se ukáže, že všechno je jinak než se zdálo na začátku. Napětí, tajemství, dokonce i trocha toho potřebného strašidelna se příběhu odehraje aniž by bylo třeba v závěru potrestat zlotřilého padoucha. Představení se vyznačuje neobvykle vysokou produktivitou práce. Jiný soubor by pro to, co stihne na jevišti dvojice Romana "Habaďůra" Zemenová a Daniela "Dáda" Weissová, potřeboval ještě navíc minimálně dva další herce. V průběhu premiéry tak zpoza paravánu díky obrovskému nasazení hlavních a jediných představitelek všech rolí občas vykoukly rozličné menší, zejména technické kiksy, ale ty pravděpodobně spolehlivě odstraní další tréning a reprízování před publikem. Inscenace neměla výrazné propady v temporytmu ani zjevně slabší pasáže. Základní parametry se zdají býti dobře nastavené. Scénické řešení využívá možností do třech úrovní členěného paravánu. Hraje se i činoherně na jakési scénickým jednáním v jednoduché zkratce vystavěné forbíně, ale hlavně prostřednictvím maňásků výtvarně pojednaných v duchu dobré a osvědčené Čmukařské tradice. Loutky po stránce technické i výtvarné spolehlivě plní to, co od nich inscenátoři očekávají a odpovídají charakteru postav a rolí. Nejvážnější výhradu lze směřovat k místy poněkud přespříliš ledabylému vedení loutek a nepřesnému dohrávání některých situací. Loutkové postavy místy nastupovaly překotně rychle, až zbrkle a náhle mizely jistě nechtěnou zkratkou. I to je však nejspíše spojené s premiérovou nevyladěností a v okamžiku, kdy čtete tento článek, se už patrně jedná o odstraněné nedostatky. Čmukaři si ke svým letošním třiatřicetinám, Kristovým rokům existence nadělili pozoruhodnou inscenaci, kterou dokazují, že krizí středního věku netrpí. Naopak. Drobné nedostatky nemohou zakrýt, že se setkáváme s mimořádně zdařilým představením. Cenné navíc není jenom nesporně patřičně kvalitní jevištní provedení. Soubor nabízí příklad "dobrého" moderního pojetí pohádky. Není vůbec snadné posunout klasické mýty do dnešní doby, objevit v nich nové obsahy a zároveň