plchů, zajíců, orlů, želv, tapírů, klíšťat, kudlanek nábožných, švábů a podobné havěti. Snad každá končí smrtí, pokud možnorychlou a krutou. Orel zemře hlady, protože příliš přemýšlí. Zajíc chcípne ve svých osmdesáti devíti a půl letech, těsně předtím, než se stane nejbohatším na celém světě. Dvě mouchy se přilepí na mucholapku a feministku kudlanku nábožnou sežere její muž. Tapíra, co je prasetem, klepne řezník paličkou a tchoř Prďoch skočí z okna, protože slepě poslouchá své podřízené. Zlomyslná slepice umře hlady, nenasytný sysel si neotevře padák při seskoku z letadla a rozplácne se o zem a z želvy-alkoholičky si uvaří hladová hyena polívku. Takový humor vyžaduje přesnou dávku divadelnického (uměleckého) citu. Výsledek nesmí být popisný, hulvátský, ani přespříliš razantní či kabaretně extravagantní. A přesně takový dokázali Č m u k a ř i namíchat s citem zkušených šéfkuchařů. Jejich vystoupení působilo jako koncert starých bluesmanů v deltě Mississippi. Herci skrze své divadelní bajky vyprávěli o světě kolem nás, o sobě, o svých zkušenostech, o svém názoru na život. Na nic si nehráli, nijak se nepřetvařovali. Hráli v obyčejných džínách, mikinách a tričcích. Když Dádě Weissové vylézalo při bajce o syslovi z krátkého trička bříško, působilo to jako bychom si s ní povídali kdesi na ulici nebo se vyvalovali na slunci v nějaké zahradní restauraci. Obyčejně a přitom pikantně. Tak se dnes chodí, tak se dnes holky oblíkají. Termín blues není v mé recenzi omylem. Inscenace, kterou Čmukaři přivezli, totiž právě na takovou svébytnost, osobní zkušenost a ručení, jednoduchost a syrovost upomíná. Je výpověďmi lidí, kteří mají již mnohé za sebou, v jejich postojích a stylu jsou poznat stovky vykouřených cigaret, litry alkoholu, životní propady, vzlety i pády a z toho pramenící vyrovnanost, klid a nadhled. Nejlíp by jejich představení fungovalo v zakouřené knajpě nebo v nějakém squattu, hrané pro životní ztroskotance, opilce, tuláky a jejich děti. Sluší mu opravdovost a autenticita. Nádherné představení lidí, kteří mají vrásky na tvářích, bolest v srdcích a slunce v duších.

Vladimír Hulec (ZPRAVODAJ číslo 6. 77. JH 8. srpna 2000)

Za každým rohem Jeskyňka

(premiéra souboru Čmukaři v Turnově 23. 1. 2009) V zásadě patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že dobrá pohádka potřebuje příběh, který umožní odlišit dobré jednání v protikladu ke špatnému nebo dokonce zlému. Kvalitní pohádka se neobejde bez padoucha a kladného hrdiny. Pokusy vedené snahou rozmixovat charakterové vlastnosti postav do jakési verze pohádkové korektnosti, kdy jsou všichni na jevišti především rozplizlí a nijací, podle mého názoru především maskují neschopnost autorů vytvořit cokoliv smysluplného. Čmukaři však svoji nejnovější inscenací "Za každým rohem Jeskyňka"