Dračí pohádky
Čmukaři z Modřišic se svými Dračími pohádkami. Totální divadlo v malém, pro dospělé i pro děti. Hravé, plné nápadů, přirozené v projevu živého herce, který prozrazuje svůj loutkářský původ tím, jak se proměňuje pomocí rekvizit, nabité fantazií v práci s loutkou, oplývající nenásilným a jemným humorem. A hlavně:nezneužívá epické vyprávění, jde rovnou k akci, má smysl pro únosnost zvolené formy, pro její jednoduchost spočívající v přesně odhadnutých možnostech loutky i vlastních schopnostech hereckých obou režisérů, autorů, výtvarníků a samozřejmě herců — Daniely Weissové a Jaroslava Ipsera. Tohleje pro mě — mám-li už ten termín použít — vskutku autorské diva­dlo, protože tvořivě, nově vypovídá: jako tom, co se hraje, tak i o těch, kteří to hrají.

Jan Císař  (Československý loutkář 8-9/1982)

Léčba neklidem
Dvě věci jsou pro mne na této inscenaci především pozoruhodné. Způsob jimž se noví členové sžili s jeho jádrem – J. Ipserem a D. Weissovou – v jeho základním divadelním ladění, i způsob, jak soubor přijal hluboce a tak říkajíc beze zbytku za svou Sakiho poetiku. Samozřejmě, ono to spolu souvisí. Jemná, ironická, pře­mýšlivá poloha humoru je souboru -jeho jádru - vlastní, prezentuje se skrze herectví jako celistvý výklad i pojetí divadla, literatury, světa, sku­tečnosti, prostě všeho. Saki této nej­vnitrnější a nejbytostnější podstatě Čmukařů dodal jenom jedno navíc: hořkou krutost každodenních jevů, jež se stávají bizarními a někdy při vší "humornosti" i děsivými. Loutkářská invence souboru, jeho schop­nost přetavovat "témata" či názor, či vztah k problému do akce, do za­cházení s předmětem či loutkou, je cosi, co této symbióze vnitrosouborového vidění a literární předlohy propůjčuje posléze společného jmenovatele. Ne vždy se ten společný jmenovatel dá provést dokonale. Poslední povídka Sredni Vaštarje zatracený oříšek a její mnohostranná dimenze, tak silně působící v literatuře, je jevištěm, jeho prostředky, skoro nezvládnutelná. Stejně tak Ipserův deštník nemůže svým otáče­ním vyvolat dostatečně divadelně účinný obraz zběsilého kolotoče, jejž politikovi ve volební kampani připravil v noci pozorný, ale poně­kud zvláštní hostitel proto, aby jeho mysl odvedl od volebních starostí a dopřál mu klidný spánek. Leč to nic nemění na tom, že celé tohle představení dýchá pro mne tím, co jsem řadu let v amatérském divadle hledal a hledám dodnes: Kolektivní tvo­řivost, jež ničím nesvázaná, ve všech směrech na čemkoliv nezá­vislá, dává příležitost k tomu, aby se projevila osobitost stanovisek, ná­zorů, postojů, pocitů. Chcete-li: jisté jedinečné divadelní myšlení.

Jan Císař