Pletené pohádky
Inscenace vznikla v roce 1983, ale minula se tehdy s krajskou pře­hlídkou. Na přestavení není ale proměna času vidět. Inscenace je loutkářským myšlením a uměním stále svěží - výborné divadlo pro děti a plnohodnotná zábava pro dospělé. Čtyři příběhy se propoju­jí v inscenaci v systém příběhů hraných stejnými loutkami s pro­měňujícími se úlohami. Jen úvod poněkud nesouzní se způsobem vedení loutkových příběhů. Zdá se, že příčina je dána na začátku nejasným vztahem mezi oběma spoluherci.

Jan Merta (49.Loutkářská Chrudim – RÁDLO)

Začínám se bát. Doběhnu do cíle? Vydr­žím nápor .jedenadvaceti kilometrů" mara­tónu v Jesličkách? Ach, krize sedmnáctého kilometru. Budu ještě schopen vnímat inscenaci, která mě upřímně nadchla před ??? lety? Mám opravdu strach. A s touto obavou use­dám, už po sedmnácté, naštěstí na tvrdou židli hlediště v Jesličkách. Ale divadlo začne jako hokejový zápas, ve kterém padají góly přímo z buli. Než se stačím rozkoukat a zavzpomínat, jak že to hráli před lety, otřásám se smíchy spolu s celým sálem. Útok na naše bránice je veden s brilantní kombinací a skvělou nahrávkou na smeč. Hra má spád, vtip a hráči mají skvělou „techniku hole“. Hraje se na čtyři čtvrtiny, tedy čtyři pohádky, kde Koza, Kůzle, Vlk, Liška, Zajíc a Mravenec mají roli „mužstev - útočníků aobránců" a Jarda a Romana vystupují coby „nehrající trenéři". Než se kdo z nás naděje je tu „závěrečný hvizd" a tribuny bouří nadšením. Byla to skutečně skvělá hra! Skvělá režie celého zápasu. Se slzami smíchu v očích si vyba­vuji i „dresy" loutkového mužstva a musím po právu konstatovat, že také ony připravily mnohé gólové šance a nic nepopletly. Ať žijí  Čmukaři.

Karel Vostárek (Amatérská scéna 2/2000)

Tak asi (odhadem) 18 let stará předloha. I po této době zůstala jak v textovém základu, tak ve výtvarnu velmi živá. Místo Dády hraje s Jardou Romana Zemenová. Vkladem je samozřejmost existence obou aktérů na jevišti, schopnost vzájemné komunikace a pře­devším práce s loutkou. Jsou mistry v neustálém rozvíjení situací. Způsobem herectví se trochu liší expozice, a v závěru pak, kdy chtějí podobným způsobem celek uzavřít, by to chtělo razantnější konec. Ale i přes tuto drobnou připomínku je to kouzelné.

Alena Exnerová (LOUTKÁŘ 2000)