7 trpaslíků a Sněhurka
Otočení slov v titulu odpovídá, protože Čmukaři odemykají svou divadelní adaptaci právě přes trpaslíky. O ně tu jde především. Pohádka je nazírána z úhlu jejich světa. Oni jsou jacísi "cesťáci" , putují od království ke království a brání zlu. Nejvíce jsou proti zlým královnám. V divadelní prezentaci jsou trpaslíky maňásci, manýry mají z rakvičkárny, zatímco královna, princ a Sněhurka jsou velké marionety. Trpaslíci jsou živě animováni oproti statičtějším marionetám. Tento půvabný inscenační nápad - princip pokoušející se překonat disneyovskou inscenační tradici, neobrací příběh na ruby. Skoro všechny motivy klasické pohádky jsou zachovány a inspirativně sděleny.

Medvídek Pú nebo tak nějak
Tuto inscenaci nejde - naštěstí - zařadit pod jakékoliv označení. Je to zajisté dokonalý typ neinterpretačního divadla - jak také u Čmukařů jinak. Známá a oblíbená literární předloha je tu pouhým východiskem a pouhou (tvůrčímu záměru podrobenou) součástí jevištní realizace vynikající a překvapující především svou složkou hereckou. Asi by se mohlo velmi snadně mluvit o jednotě stylu - ale mluvme raději o společném vědomí a společných schopnostech vést hereckou akci, herecký pohyb jakéhokoliv materiálu nad onou hranici, jež odděluje svět umělé znakovosti divadla od světa reálného. (Také se tomu říkává stylizace, ale zase je to jen nálepka, trochu nepřesná.) Neboť toto herectví je také naprosto autentické svým vnitřním postojem; nabízí trvale autentické společné stanovisko souboru spočívající v úsměvném (často lehounce ironickém, lehounce špičkujícím) poodstoupení od znázorňované reality. A skrze to­to poodstoupení prosvitá stále cosi jako úžas nad zázračnosti světa i divadla. S takovým herectvím - zvládajícím materiál jako nositele záměrného výrazu - už lze dělat hodně. A tak tři loutky, štaf­le a tělesný materiál herců stačí na to, aby kdykoliv a jakkoliv vznikly věrohodné postavy, pro­středí a situace. A přitom tato věrohodnost je stále jen modelem, znakem, symbolem skutečnosti; přitom stále je jasné, že to, co vnímáme, je alternativní skutečnost divadla.

Vrátíme-li se ovšem na základě celistvého modelu této divadelní, jevištní skutečnosti k literární předloze, pak zjistíme, že ve svém duchu je tu přesně a adekvátně interpretována; že její smysl je představením sdělen. Vznikla  tak inscenace v mnoha směrech nadprůměrná.

Jan Císař