chaloupce, moje zvědavost vzrostla. Jasně, je tu společný jmenovatel les a svým způsobem neposlušné děti, ale tady moje fantazie skončila. Že se z jeskyněk vyklubou pojišťovací agentky "sbírající děti", že vlk babičky nežere a teta, co peče perník, není žádná ježibaba, tak na to už bych neměla. A že těch nápadů bylo na rozdávání! Čmukaři si udržují svou laťku stále hodně vysoko - ovládají autorské umění, jak splétat příběhy do okouzlujících zákrutů, jak pohádku pro děti prošpikovat "kameňáky" pro dospělé, k tomu jsou skvělí loutkáři a obě "Čmukařky" i dobré herečky s příkladnou mluvou, takže je jim i za scénou rozumět každé slovo. Chvílemi to vypadalo, že jich za tou oponou musí být aspoň pět, podle toho, co všechno stíhaly, a když se přece cosi drobně zadrhlo, tak jsou tu ještě hlasy ptáků, konec konců jsme v lese. Naprosto mě dostal flegmatický jelen, jehož melancholické konstatování "Tráva. Tráva. Tráva." nejspíš vejde do seznamu hronovských hlášek. Fakt je, že se Smolíčkem to neměl lehké. Kluk samá pětka a ještě se nechá od jelena tahat po lese. Jako by nemohl dojít pěšky. Ovšem jinak byl silná osobnost a jeho "Nevěřím!", s nímž si tvrdošíjně trval na pohádkové realitě, pocházelo z rodu známého dětského požadavku slyšet své pohádky do puntíku přesně tak a nejinak, jak mají být vyprávěny. Prostě ježibaba je ježibaba, vlk žere babičku a jeskyňky děti, zlo je zlo a dobro je dobro. A je to. Akorát ta pointa o čertech a Mikulášovi mi připadala po všem tom jeskyňkovském pábení trochu slabá. Jaksi jsem podvědomě čekala, že to ještě pan Jelen stvrdí nějakým výchovným moudrem. Ale jinak mě Čmukaři opět potěšili a už se těším, co si vymyslí příště.

Radmila Hrdinová (79. Jiráskův Hronov 2009)